MYŠLENKY Z KNIH

Z KNIHY "ZPOVĚĎ MAXE TIVOLIHO"  (Andrew Sean Greer):

 

Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?

 

K tomu, abyste u lidí, jež pokládáte za šťastné, odhalili smutek, je zapotřebí velká obrazotvornost. Jejich skutečný boj se odehrává kdesi mezi hvězdami, kde je příliš silné světlo, jímž liské oči neproniknou. Poznat, co se odehrává v srdci druhých na to je třeba  výjimečně citlivé duše.

 

Lidé, kteří odmítli naši lásku, se nás trochu bojí, protože po nich skoro nic nechceme. Stačí nám vědět proč.

 

Z KNIHY "SEDMÉ ZNAMENÍ"  (Nora Robertsová):

 

Můj byt je můj ateliér, moje pracoviště. Proč bych měla odcházet a hledat si práci nebo budovat kariéru, aby mi někdo jiný říkal, co mám dělat a kdy to mám dělat? Ne každý chce to, co mu společnost říká, že by měl chtít, ať již je  současný postoj nebo nabídka jakákoli.

Považuju za štěstí, dokonce za výsadu, že jsem se mohla rozhodnout zůstat doma a vychovávat děti. Jsem tak šťastná. Vedu domácnost, dělám to, co mám ráda.

 

Láska nestačí, ale je skálou, na níž stojí vše ostatní.

 

Jakmile se lidi zamilují, dějí se obvykle velké věci, věci, které mění život.

 

Z KNIHY "SPUTNIK, MÁ LÁSKA"  (Haruki Murakami):

 

Na světě není nic takové, jak se to jeví navenek.

 

Pro každou věc nadejde čas, kdy je o ní třeba mluvit. Jinak pak takové tajemství navěky svazuje člověku srdce.

 

I maličkost, kterou jsi svedl vymyslet sám, je důležitější, než velká věc, kterou vymyslel někdo jiný.

Z KNIHY "ZÍTŘEK" (Graham Swift):

Motto: DNEŠEK JE PRVNÍ DEN ZBYTKU NAŠEHO ŽIVOTA.

ZÍTRA JE TAKY DEN.

NIKDY NEPŘESTANEME BÝT PRODUKTY SVÉ MINULOSTI.

 

Nemůžete ztratit to, co nemáte. Na druhou stranu je ovšem alespoň zčásti pravda, že ani pořádně nevíte, co máte, dokud to netratíte nebo dokud vám nehrozí, že o to přijdete. Nepoznáte ty pravé věci, dokud nevyzkoušíte ty falešné. Jak léta přibývají, v určitém stádiu to postihne asi každého z nás: to zvrácené a bláznivé, ale kupodivu téměř rozumné přání podrobit všechno, co nám patří, zkoušce.

 

Umění a sex, ty pro mě nebyly nikdy v rozporu, ani otázkou buď - anebo. Malování je sexy - nezabývá se tolik obrazů zpodobováním lidského těla? Netouží snad někdy obraz stát se opravdu tělem? Umění není nakonec čistě umělé.

 

Všem nám někdy bleskne hlavou myšlenka: nikdy jsem se nemusel narodit. Ale přece jsem tady. Někteří lidé si možná přejí, aby se radši nebyli narodili. Jenomže na našem přání nikdy nezáleželo, neměli jsme na vybranou. Vždycky máme po ruce tuhle malou výčitku, abychom ji mohli hodit na hlavu rodičům. Na každý život, který se zrodí, vyplýtvá příroda fantastické množství dalších životů. Můžou nás po světě chodit miliony, ale všichni jsme jenom zvláštní výjimky.

Někdy nás asi všechny napadne představa vedoucí k vlastnímu okamžiku našeho početí. Chrání ho ovšem tabu, byla by to dotěrnost, něco jako vlézt bez vyzvání do ložnice rodičů. Anebo to prostě v sobě skrývá riziko. Kdoví, za jakých náhodných a hrubých okolností jsme třeba vznikli? Radši o tom nic nevědět. A mysleli přitom  vůbec rodiče opravdu na nás?

 

Asi v sobě máme víc než jednu bytost. A v životě se vyskytnou určité chvíle, kdy jsme zralí pro zásadní proměnu. Kdy zítra začnete nový život.

 

Z KNIHY "ČTVRTKY V PARKU" (Hilary Boydová)

 

Motto: NIKDO NIKDY NEMLUVÍ O LÁSCE STARŠÍCH LIDÍ!

 

"Nemůžete se spoléhat na to, že budete blaženě šťastná a zamilovaná padesát let bez nějakého výpadku.
Myslím si, že lidé často od manželství očekávají příliš, zvláště během počátečního přívalu lásky. Ale na dlouhodobém manželství je třeba pracovat, což je někdy zatraceně těžké! Už není žádná církev nebo společenské mravy, které by nás zadržely, když se vztah začne hroutit. Řekla bych, že dnes to lidé vzdávají příliš snadno. Nevěra nemusí vždycky znamenat konec všeho. Samozřejmě neobhajuji podvádění partnera, ale považuji za přirozené, že když se v dlouhodobém manželství naskytne příležitost, aby si jeden z páru nebo oba dva zaflirtovali, tak to udělají.
Nikdy jsem si nebyla zcela jistá konceptem odpuštění — „čin“ se zkrátka vymaže z knihy záznamů, ale právě to u nevěry nikdy nejde. Z dlouhodobého pozorování mi připadá, že lepší komunikace, která vede k lepšímu porozumění, je dobrou cestou k napravení toho, co se pokazilo. 
Myslím si, že dlouhodobá láska funguje v určitých vlnách. Je období, kdy si s partnerem ve všem
rozumíte, jindy zase ne. A po nějaké době, pokud se opravdu navzájem milujete, to začnete chápat."

 

(Hilary Boydová)

Z KNIHY "LÁSKA V MOLL" (Milena Holcová)

 

Milování je umění jako každé jiné. Vyžaduje talent, vnímavost a také, bohužel, zkušenost...

 

Láska je důležitá lekce, protože tě naplno a bez změkčovadel poučí o tobě samotném.

 

Láska je ten nejsložitější cit. Je koncentrací všech dobrých i špatných vlastností každého, na kterého dosedla. Nic nenastavuje zrcadlo tak nemilosrdně jako ona. Právě proto je možná to jediné, co je v životě pravda.

 

Radost a utrpení vůbec nemusí být v opozici. Nijak si neprotiřečí. Kráčí spolu ruku v ruce a vytváří docela zajímavý akord.

 

Většina lidí prožije život ve zmatku, a to jenom proto, že jim od školky vtloukali do hlavy, že je možné milovat jen jednoho člověka. Že je to správné, jinak se prohřeší proti... proti čemu vlastně? Proti přírodě? Co je to za blbost? Proti Bohu? A kterému? 

Láska je ten nejnepochopitelnější cit. Je proměnlivá, často si protiřečí, vysmívá se logice, a když se jí zachce, je neomezená. Můžeme milovat víc lidí najednou? Samozřejmě! Stejně silně? Zajisté. 

 

Ztráta, bolest a smutek jsou hlavní veličiny, které po sobě skutečná láska zanechává. Proč se jich vzdávat? Proč je nenechat, aby v nás udělaly svoji práci? Oduševněly nás, zkultivovaly, prohloubily. Proč s nimi nevycházet a nevážit si jich? 

Smutek je v definici světa důležité slovo. Komu byl v životě odepřen, nemůže nikdy pochopit věci ani události do hloubky. Jestli vůbec. Smutek je dobrá emoce.

Z KNIHY "DRŽ SE" (Harlan Coben) 

 

Odmítáme myslet na to, jak snadno se náš život může rozpadnout v trosky, protože kdybychom si to uvědomili, zešíleli bychom.

Lidé, kteří mají neustále z něčeho strach a jsou nuceni brát léky, aby vůbec mohli trochu normálně fungovat - to jsou ti, kteří chápou realitu a vidí tu tenkou dělící čáru. Jejich problém není v tom, že nejsou schopni akceptovat pravdu, ale v tom, že před ní nedokážou utéct.

Je tu ten hluboký strach, že ztratíte někoho, na kom vám záleží víc než na sobě samém. Člověk není otrokem svého majektu, ale otrokem svých milovaných. Začne-li mu na někom tolik záležet, navždy se stává rukojmím.

Z KNIHY "NĚCO ZA NĚCO" (Markéta Dočekalová)

 

Motto: MLČENÍ

 

Společné mlčení je někdy velmi silné. Dokázat společně mlčet je dokonce často důležitější než dokázat spolu mluvit. V mlčení jsou skryté hluboké emoce a myšlenky. Ať chceme nebo ne, proudí prostorem a dotýkají se nás v nejhlubším nitru. Žádné mlčení není tak tiché, aby nám toho velmi mnoho neřeklo. S každým nejde mlčet. S některými lidmi mlčet nedokážeme, stejně jako s některými nedokážeme mluvit.

 

Jediné, nač se můžeme spolehnout, je neustálá změna, která je jedinou konstantou lidského života. A tak se dnes dobré může za pár let jevit jako špatné a dnes proklínané naopak jako vítané. Věci se mění podle toho, z jakého úhlu pohledu a z jaké vzdálenosti na ně pohlížíme. 

Jsme v moci neuvěřitelně organizovaného vesmíru, jehož většina pravidel před námi stále zůstává skryta. Jedno je však jisté. Co do vesmíru vysíláme, to také sklízíme. Náhody neexistují. Lidský život je pouze sofistikovaná hra, při které platí základní pravidlo "NĚCO ZA NĚCO".


Z KNIHY "JEDEN DEN" (David Nicholls)

 

"S vážností si zaznamenávala data, která byla v průběhu roku významná... také své narozeniny; každý den památný nějakou událostí, která se jí týkala. Jednou odpoledne, když se dívala do zrcadla, jak je pěkná, si náhle pomyslela, že přece je ještě jedno datum, které pro ni má větší význam než všechna ostatní - datum její smrti, kdy všechen tento půvab zmizí; den, který se nenápadně a neviděn skrývá mezi ostatními dny roku, nijak se neprojeví ani neprozradí, když jej každoročně prožívá, a přece tu nepochybně je. Který z nich to je?" (Thomas Hardy: Tess z d'Ubervillů)

Z KNIHY "ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA" (Carol Rifka Bruntová)

 

"Co když někoho milujete a je to opravdu hrozné a nepatřičné a vy to nemůžete říct jediné živé duši na světě? Když milujete tak, že tu lásku musíte ukrýt co nejhlouběji, až vám ze srdce zbyde jen jakási černá díra? Když milujete tak, že se snažíte tu zakázanou lásku zatlačit, kam to jen jde, protože doufáte, že se třeba sama od sebe udusí, ale ono se to nikdy nestane? A místo toho ještě narůstá a časem je tak obrovská, že zabírá každé místo ve vás, až se jednoho dne stane vámi. Vy jste ona."

 

"Nikdo nemůže udělat nic s tím, co cítí."

 

Z KNIHY "PRVNÍ TELEFONÁT Z NEBE...A CO KDYŽ TO KONCEM NEKONČÍ?" (Mitch Albom)

Motto: "Nebyl jsem u tebe, když jsi umřela."

"Není to tvoje vina."

"Nikdy jsem ti neřekl sbohem."

"Takové zbytečné slovo," řekla, "když někoho miluješ."

Netrpěla jsem. Jakmile jsem věděla, že žiješ, byla jsem šťastná."

"Kdy to bylo?"

"Na začátku."

"Jakém začátku?"

"Když jsem umřela."

"To je konec."

Nesouhlasně zavrtěla hlavou: "Koncem to nekončí."

 

 

My v nebi vás vidíme... Vnímáme vás... Víme o vaší bolesti, vašich slzách, ale sami žádnou bolest ani slzy necítíme... Není tu žádná tělesnost... není tu stáří... Staří, kteří přicházejí... se v ničem neliší od dětí... Nikdo si nepřipadá sám... Nikdo není větší nebo menší... Jsme obklopeni světlem... to světlo je milost... a my jsme součástí... jedné velké věci - LÁSKY... Rodíme se v ní... a do ní se vracíme."

 

Nebe je navždy a stále kolem nás a žádná duše, na kterou si někdo vzpomíná, nikdy neodejde nadobro."

 

Z KNIHY "POSLEDNÍ LEKCE MÉHO UČITELE" (Mitch Albom)

Motto: "Jakmile se naučíte, jak umírat, naučíte se, jak žít:"

"Milujte se, nebo zahynete."

 

Nejdůležitější věcí v životě je naučit se dávat najevo lásku a umět ji přijímat. Láska je jediný rozumný skutek.

 

Každý ví, že zemře, ale nikdo tomu nevěří. Kdybychom věřili, dokázali bychom svůj život mnohem lépe naplnit.

 

Kromě rodiny neexistuje žádný základ ani bezpečné zázemí, o které by se dnes člověk mohl opřít. Pokud nemáš oporu, lásku, péči a zájem, které ti poskytuje rodina, nemáš vůbec nic. Láska je nade všechno. Nejenom láska, ale všeobecné vědomí, že máš někoho, kdo se za ty ostatní o tebe postará. Žádný jiný vztah se tomu nevyrovná. Ani peníze. Ani sláva.

 

Když se budeš neustále bránit stárnutí, budeš věčně nespokojený, protože tak jako tak jednou zestárneš. Stárnutí je růst. Kromě negativní zkušenosti, že zemřeš, přináší i klad v podobě porozumění tomu, že zemřeš, a díky tomu jsi schopen vést hodnotnější život. Starý člověk obsahuje v sobě všechna období svého života. Všemi obdobími si prošel a ví, jaké to je. 

 

Lidé tolik touží po lásce, že se spokojí s jejími náhražkami. Objímají hmotné věci a očekávají od nich vstřícnou reakci. Ale nikdy se jí nedočkají. Věci nemůžeš zaměňovat za lásku nebo něhu, vlídnost nebo přátelství. Peníze nenahradí něhu a moc nenahradí přátelství. 

 

Věnuj se lásce k druhým, věnuj se svému nejbližšímu okolí a zasvěť svůj život něčemu, co ti poskytne cíl a smysl. Pouze upřímné srdce ti umožní pohybovat se mezi všemi v jedné rovině. I když mám dost svého trápení a bolesti, komunikace s lidmi mě drží při životě. Ne moje auto nebo můj dům. Ne můj obraz v zrcadle. Když věnuji čas druhým, když někoho rozveselím po tom, co byl smutný, cítím se být téměř tak zdravý jako dřív.

Dělej to, co ti vychází přímo ze srdce. Pak nikdy nebudeš nespokojený ani nebudeš závidět a nezatoužíš po věcech někoho jiného. Naopak, budeš zaplavený tím, co se ti vrátí.

 

V manželství denně podstupuješ zkoušku. Zjišťuješ, kdo jsi a kdo je tvůj partner a zda se dokážete přizpůsobovat jeden druhému, nebo ne. Když na toho druhého nebudeš brát ohled, když se nenaučíš dělat kompromisy, jestli neumíš mluvit otevřeně o všem, co se týká vás obou, budeš mít velké potíže. A když si nevytvoříš žebříček životních hodnot, je to průšvih. Ty hodnoty by měli mít oba partneři stejné. Tou nejdůležitější hodnotou je víra ve význam vašeho manželství.

 

Lidé jsou zlí jen pod nátlakem hrozby. A hrozbu plodí naše kultura. Ekonomické poměry. Doknce i lidé, kteří mají práci, jsou vystaveni hrozbě, protože se bojí, že o práci přijdou. A jakmile žiješ v neustálé hrozbě, začneš se starat jen sám o sebe. Z peněz si vytvoříš Boha. To je součástí téhle kultury.

Každý si musí vytvořit svoji subkulturu. Tím nemám na mysli, že bychom měli nesouhlasit se všemi pravidly danými společností. Ale to zásadní - způsob myšlení a hodnocení - si musí vytvořit každý sám. Nesmíš připustit, aby ti je určovala jakákoli společnost nebo kterýkoli člověk.

 

Všichni máme stejný začátek - zrození - a všechny nás čeká stejný konec - smrt. Proč bychom se měli něčím lišit? Investuj do společné rodiny. Investuj do jednotlivých lidí. Vytvoř si malou společnost z těch, které miluješ a kteří milují tebe. Na počátku života, když jsme ještě dětmi, potřebujeme k přežití jiné lidi. Na konci života, když jsme nemohoucí, je potřebujeme taky. Tajemství spočívá v tom, že ani mezi tím se bez nich neobejdeme.

 

Je přirozené zemřít. Fakt, že kolem toho naděláme takový rozruch, pramení ze skutečnosti, že se nepovažujeme za součást přírody. Myslíme si, že protože jsme lidé, jsme něco víc než příroda. Jenže nejsme. Všechno, co se narodí, jednou zemře.

 

O lásce se dá mluvit tehdy, když máš o situaci druhého člověka stejný zájem, jaký máš o tu svoji.

 

Za polárním kruhem žije eskymácký kmen, který věří, že všechny bytosti na Zemi mají duši, která existuje ve zmenšené podobě těla, v němž přebývá - uvnitř soba je malinký sob a člověk má v sobě miniaturního člověka. Když ta velká bytost zemře, její menší forma žije dál. Může vklouznout do něčeho, co se nedaleko narodilo, nebo odejde na dočasný odpočinek do nebe, do břicha ducha obrovské ženy, kde čeká, až ji Měsíc sešle zpátky na Zemi. Prý někdy, když má Měsíc spoustu práce s novými dušemi, zmizí z oblohy. Proto jsou některé noci bezměsíčné. Ale nakonec se Měsíc vždycky vrátí, tak jako se vracíme my všichni.

 

V jihoamerickém deštném pralese žije indiánský kmen, který si představuje svět jako neměnné množství energie, proudící mezi všemi bytostmi. Proto každé narození zplodí smrt, a každá smrt přinese nový život. Tímto způsobem zůstává energie zachována.

Z KNIHY "POKOJ" (Emma Donoghue)

 

Motto: "Otroctví není nový vynález. Lidé jsou zavření na spoustu různých způsobů."

 

"Všimnu si, že ve světě mají lidi skoro pořád stres a nemají čas. Nevím, jak lidi, co chodí do práce, dělají ty práce a ještě všechno žití. V Pokoji jsme já a Mami měli čas na všechno. Asi je času hodně málo, když má vystačit na celý svět, na silnice a domy a hřiště a obchody, všude je jenom malá troška času, a pak zase všichni musejí pospíchat jinam." 

"A taky vždycky když někde vidím děti, tak je dospělí asi nemají moc rádi, dokonce ani rodiče. Říkají o nich, že jsou nádherné a roztomilé, nutí je dělat stejnou věc pořád dokola, aby je mohli vyfotit, ale nechtějí si s nimi doopravdovsky hrát, radši pijí kávu a mluví s jinými dospělými. Někdy nějaké malé dítě brečí a jeho Mami ho ani neslyší."